www.voves.cz - irsko, skotsko, biostatek, venkov, krb

PUBLIKACE

Bratrstvo 2005

Rozhovor s Davidem Vávrou, akademickým architektem, hercem Sklepu, evangelíkem...

Co jste za architekta?

Jsem tatínek, architekt a po večerech někdy herec.

Váš tatínek by se charakterizoval podobně?

Ne, charakterizoval by se: architekt.

Takže jste architekt charakteristický svým následným programem?

Třeba. Ale vůbec bych to neodděloval. Nevím, která tvůrčí chvíle patří kterému oboru. Protože třeba nějaká organická zákruta, která se objeví v architektuře, může být odrazem přírody stejně jako vzpomínka na fotbalovou kličku. Nevím, jak se ve mně ukládají jednotlivé prostory, vjemy a životní situace. Vím ale, že pokud se klička ve fotbalu projeví, nedávám ji tam vědomě.

Zkusil byste svůj architektonický výraz přiblížit nějakou budovou, třeba rovnou kostelem, se kterým jste, řekněme, v souladu?

Podle mě má asi každý nejradši ten svůj kostel se všemi osobními prožitky, které samozřejmě povyšuju nad nějaké relativně obecné estetické chápání jednotlivých prostorů. Pro člověka je necennější to, co je mu nejbližší, i když z hlediska nějaké obecné estetiky třeba takové kvality nevykazuje. Ty jsou mi v podstatě úplně fuk. Takže je mi nejbližší náš branický kostel, kde proběhla celá moje křesťanská identita od křtu, konfirmace, skautského slibu, svatby po pokřtění všech dětí.

Jestli je v místnosti kříž, jak vypadá věž, to roli nehraje?

Vnější stránka tomu určitě může napomáhat., ale krásně estetizovaný kostel, v kterém je třeba mrtvý křesťanský život… k čemu je. No, třeba k tomu, že další generace tam ten život najdou.

Jak rozumíte záměru architekta projektovat záměrně pro příští generace?

Tvůrce by měl dát svěřenému úkolu maximum svého talentu a schopností. A současně nesmí jít pouze o projev subjektivního vnímání, ale musí to dělat pro někoho. čili, práce architekta je pokorná služba někomu. A nejen pro projekt kostela, ale pro všechno, kliku, záchod. Jiní tvůrci pracují tak, že na toho, kdo objednává, až tolik nehledí a subjektivně tvoří nějaký svůj silný názor. Já jsem na jiné straně a nesnažím se dělat výtvarné mezníky, spíš se snažím v sobě takovéhle záležitosti trochu potlačovat. Vědomě se snažím udělat nějakou novou přesvědčivou stavbu.

Staršovstvo v sobě najednou ztotožňuje několik názorových proudů, které se většinou pomelou, až jakoby zvítězí průměrnost. Deset lidí hájí deset názorů a všechny platí.

Přijde vám důležité, aby nový kostel na zelené louce stavěl praktikující křesťan? Aby se mu místo kliček z fotbalu vybalovaly z podvědomí kličky z kostela?

Určitě. Sám jsem kostelovými kličkami zatížený. Ale člověk nezatížený takovouhle zkušeností může udělat spirituální prostor lepší, než člověk, který jakoby věří. Někdo, i když říká, že je nevěřící, dokáže v sobě mít určitou úměru a pocit vyabstrahovaného prostoru. Jeho prostor potom s věřícíma třeba konvenuje líp, než prostor, který má nějakou křesťankou zkušenost. Není tam pravidlo.

O sporu architekt vs. památkáři jste, počítám, mluvil mnohokrát. Kdyby jste za památkáře dosadil staršovstvo, presbytery, našel byste nějakou podobnost?

Mezi někdy iracionalitu památkářů a iracionalitu demokratického staršovstva se dá téměř dát rovnítko. V obou případech může jít o nesnadnou bariéru. Staršovstvo v sobě najednou ztotožňuje několik názorových proudů, které se většinou pomelou, až jakoby zvítězí průměrnost. Deset lidí hájí deset názorů a všechny platí.

Jak se pak ucelená koncepce jednoho architekta hájí?

Zas pro tolik staršovstev jsem nedělal, tak nemůžu říct, že bych měl nějak plodný zážitky, ale vždycky to byl poněkud tuhý organizmus. člověk se s ním musel jakoby prát.

Kdesi jste uvedl, že pár památkářů vás přivedlo na lepší řešení. Co presbyteři?

To bych si říct netroufl. Možná z pohledu staršovstva to bylo lepší řešení, ale z mého subjektivního pohledu mi to tak nepřišlo.

Mezi ikonami informačních systémů mezinárodních letišť se začíná objevovat klečící postavička. Šipky od ní vedou k jakýmsi univerzálním kaplím otevřeným křesťanům, muslimům, židům… celé té skladbě, která propluje terminálem. Bylo by řešení takového prostoru zadání pro vás?

To je těžký úkol. řešil bych ho docela rád. Mám rád hodně nesnadné úkoly, které vedou k vymačkání té šťávy, komplikovaná zadání jsou navíc inspirativní. Na holé, ničím nezatížené louce člověk může udělat cokoli. Třeba pro mě je tahleta svoboda svazující.

Tady by nešlo o nesvobodu prostorovou, ani o názory deseti evangelických starších, ale korekce deseti zástupců odlišných náboženských systémů. Každý by na vás házel požadavky a zároveň by říkal: ne, kříž ne. Hvězdu ne.

No, a teď by tam byl symbol, který by to splnil všechno. To by bylo krásný. A byl by to třeba jen zdroj světla. Protože jsou to všechno monoteistická náboženství, by tam byl jenom ten jednotný princip… Nebo najít postavu, která je společná. Třeba nějakej Mojžíš by se vešel, co? No, hezký úkol.

Vzpomněl jsem si na jedno vaše dílo, kondomerii…

to byla taková legrace, no jo, pan farář mi za to jakoby vynadal. On mě občas zhrdává, ale kamarádsky. Obejme mě a řekne mi, co se mu nelíbilo… Ale udělat přitažlivou kondomerii, veselé prostředí, znamená, že lidi nemají stud říkat si u kasy o kondom. A třeba to deseti procentům lidí zachrání život. Kondomerie byla dílem i osvětová záležitost, nic nemravného.

V každém díle Šumných měst kostel, platí to?

Máme pár nepsaných pravidel, které tvoří jakýsi vnitřní řád. Kavárna, kostel a vždycky je tam vila jako rodinné bydlení. Vedle toho je tam od začátku idea příjemné, nenásilné edukativnosti. Objevovat pro co nejvíce lidí stravitelnou formou moderní architekturu, která se stále dostává do toho, že vlastně není hodnotná. Barokní kostel nebo kapličku už nikdo nezničí. Málo starou funkcionalistickou vilu nebo industriální továrnu kdokoliv.