Jedná se o exotiku?

Ještě než odletím, pár řádků o tom, co tu dělám zajímavého mimo i vně práci, sem vkládám. Kritérium zajímavosti určuji sobecky sám, jak bych mohl jinak. Buď je taková činnost v Česku obecně složitě dostupná nebo se k ní těžce dostává měšťákovi z intelektuálně uměleckého prostředí. Nebo jsem zde na ni narazil poprvé a chce se mi o tom psát, abych se měl třeba k čemu vracet. Hotovo.

Ještě než odjedu, zaznamenám si, co jsem zde vůastně ten rok a kus dělal.

Golf

Za pár let se bude jednat o velmi snadno dostupnou zábavu i v Česku. Před desíti lety se zde také na hráče golfu koukalo lehce spatra coby na snobsky trávící čas zbohatlíky. Dnes skoro každý druhý automobilový kufr, do kterého zákazníkům nakládám pytel brambor, obsahuje kus golfové výbavy. Celý bag, vozejk, pár bot nebo třeba jen pár holí. Právě to, že zde je golf široce rozšířené a s ostatními srovnatelně nákladné sportovní vyžití, mě k jeho načnutí nakoplo. Roli hrálo i to, že se člověk může sebrat a jet si jen tak sám trénovat nebo hrát, aniž by potřeboval kolektiv - i když i ten se hodí, ovšem na inzerát v místní sámošce, že sháním golf mate, nikdo nezareagoval.

Hraju každou neděli po kostele a trénuju dva večery v týdnu, daří se mi držet pravidelnost.

Golf může být i rodinná záležitost. Česko má hřiště golfová a minigolfová, ale že by mělo něco mezi, to čemu se zde říká pitch and putt (vrhni a doklpeni, překlad autora), o tom google neví. Jak název napovídá, stačí výbava za pár stovek, tedy dvě charakteristické, ale běžně sehnatelné hole. Jamky jsou do 80ti metrů od odpaliště a hra na 18 jamek nestojí majlant ani netrvá půl dne. Na takovémto hřišti vedle party penzistů potkáte i pitchující puberťáky nebo mamku s taťkou a ratolestmi kolem. Chce-li Česká golfová asociace, nebo jak se ten orgán jmenuje, lovit mladé talenty, ať kouká iniciovat výstavbu hřišť tohoto nástupního a povšechně nenáročného typu.

Irsko podporuje rozmach golfu, chce Skotsku urvat konotaci golfem jím a usiluje o to zejména pobídkami k výstavbě nových hřišť. Úřady využívají toho, že kdejaký vlastník nezastavěné plochy ji chce přepsat na stavební, Pobídka: kdo na svém dosud poli vybuduje golfové hřiště, za každých jeho 5 akrů (cca 0,4ha) dostane povolení ke stavbě jednoho rodinného domu. Kolem Dublinu se dá nalézt několik t ěsně sousedících golfových hřišť obklopených luxusními estaty.

Driving ranges jsou tu plné od rána do noci, demokratiční občané si na nich pruží své páteře i příčně pruhovaná svalstva, čímž předchzejí skeletomuskulárním neduhům stáří i ztrapnění se na hřišti.

Na golf jezdí všichni, opravdu všichni autem, u Klánovického golfového hřiště by tomu nebylo jinak. A autem se dá pohodlně dojet i kus dál za Prahu, to motoristé sami ví nejlépe. Prostě protestuji.

Protestuji proti kácení Klánovického lesa za účelem stavby golfového hřiště.

Střelba do živých terčů

Běhají zde kolem farmy a jsou úplně blbí. Člověk zatleská, on se lekne a rozběhne směrem, odkud plácání dlaněma vyšlo. Prostě hrabaví, tatáž větev, co slepice, které toho také moc pod ten svůj hřebínek nepobraly. Jejich samoce jsou na tom možná ještě hůř, ale ty aspoň nejsou tolik vidět a hlavně o ně lovcům nejde, takže proč si jejich chování všímat?

Střílet se do nich smí, jen když letí, jelikož v tomto případě nejde o obstarávání potravy, ale sport, kde fungují prinsipy fair play. Takže bažantí um letu vs. brokovnice. Minimálně u mých prvních výstřelů měli bažnanti velkou šanci na odlet. Jakmile se to jednomu nepodařilo, ostatní jsem už nechal na pokoji. Jednoho jsem si ulovil, pověsil, oškubal, vyvrhnul, marinoval, upekl a snědl i se podělil. Ale největší mé zabité zíře je asi stále vánoční kapr. Z bažanta masa moc není, pro dva, ze kterých jednomu nechutná a radši si dá toast s chedarem je ho tak akorát.

Jinak se tu střílí především vrány, které v době setby ve stovkových hejnech nalétávají na pole a vyzobávají. Prý mohou stáhnout úrodu až o padesát procent, říká farmář. Jak to ověřit? Jeden rok střelbu vynechat a spočítat ztráty na pšenici? Kdepak, jen hezky střílet, pro vrány ani to fair-play pravidlo letu neplatí, poněvadž nejde o sport, ale hospodaření. A mrtvolky se ani na polévku nezužitkují, coby kadávry se nechávají tam, co byly terminovány. Efektem má být odrazování živých přílušníku jejich druhu od vyzobávání.

Po pokusech se šváby to bylo první maso s hezkým předchozím životem, které jsem si sám ulovil.

Za tmy je to napínavější. A když se spustí lijavec a nakládač bez stěračů se smýká po moučném bahýnku z rozježděné pšenice, jedná se o bonusové dobrodružství.

Nakládání kamionů

Poprvé a na dlouhou dobu naposledy jsem si do teleskopického nakládače sedal na farmě Sgriob Ruadh na skotkém Isle of Mull. Párkrát jsem tam s ním pracoval, což mě dost bavilo a s bráchou Vávrou jsme se pak shodli, že jsme si práci organozovali tak, aby se při ní tento stroj uplatnil. Ačkoli se ze mě tehdy nestal žádný expert loader operator, do svého CV jsem mezi "ostatní schopnosti" jeho řízení uvedl.

Po třech letech jsem se ocitl na Laraghcon Farm poblíž irského Dublinu. Práce s teleskopickým nakládačem je zde na denním pořádku a hned 2 týdny po zahájení mého pracovního poměru za mnou přišel šéf Ivan, že zítra začnou jezdit kamiony pro zrní a já je mám nakládat. A že mám na výběr, zda použít teleskopický (JCB) nebo kloubový (Volvo) nakládač. Moc mě to nenadchlo, přeci jenom jsem měl naježděno sotva 10 hodin a teď se po mně chtěla odvézt profi práce. Nakládat kamiony nás na totiž PORGu vůbec neučili, na ETF UK taktéž ne. Jenomže Ivan řekl: "that's why you've been given the job" a bylo jasno. Nasednout do čtyřtunové mašiny, zajet do stodoly vratama o trochu šíršími, než rozchod kol, radlicí nabrat co nejvíc pšeničných zrn, ale ne zas tolik aby se cestou ke kamionu sypaly na beton, zdvihnout nad korbu, vysypat, otočit a zase pro další tři čtvrtě tunovou dávku. Kamiony se navíc zádály nějak větší než obvykle, navíc přijížděly tak, že v půl sedmé vstát a ještě za tmy se jim věnovat. Co kamion, to 30tun, ve stodole čtyřicetkrát víc zrní. Prostě jsem nakládal hodně dlouho, než jsem mohl vystavit fakturu na € 185.000,-.

Během prvních kamipnů se Ivan věnoval své práci někde mimo, aby se na mou upřímnou snahu nic nezničit a přesto být rychlý nemusel koukat. Ale nechal mě si to vychutnat až do konce a ani se pak nedivil, že jsem během vyprazdňování stodoly zbořil kus zídky, strhnul jedno elektrické vedení, urazil zlomek betonového futra od vrat a odpálil čtyřstrannou hřídel honící přední nápravu. Ale to poslední bylo general use, za to jsem nemohl, navíc jsem to pak opravil a připadal si při tom jako pravý traktorista, kluk z venkova, který sleduje svět zpod kol těžké mašinérie a doma pak drhne pazoury od černého hydraulicého oleje.

Máme o rok později a ke kamionům jsem ztratil respekt. Oproti minulé sezoně jsou jaksi menší, ačkoli plně naložené stále mají svých 50 tun, vida, jak jsou ta čísla relativní. Na jejich nakládání se těším, za tmy je to napínavější a když se k tomu spustí lijavec a nakládač bez stěračů se smýká po moučném bahýnku z rozježděné pšenice, jedná se o bonusové dobrodružství. Loni jsem měl sevřené půlky...

Svařování

Opět co bylo kdysi, tak 6 let zpátky: přišel jsem za dědou - spíš bez ohlášení, než s - že potřebuju obruče k natažení kůzlečí kůže na buben a jestli by se u něj něco nenašlo. Kdo o dědovi něco ví, ani se nemůže divit, že slezl do sklepa pro pruty k napnutí stropního čalounění z dávno vyřazeného Wartburga. Teď se konečně hodily, takže posměch nad dědovou skladovací perverzí je lichý a urážlivý. A děda měl i svářečku, takže se zdálo, že odejdu vybaven podle představ. Jenomže svářečka nějak blbla, oblouk jsem smysluplně zažehl jen dvakrát, děda také jen asi tolikrát a kontakt rozhodně nebyl pevný. Pak jsme se pohádali a obruče mi nakonec svařil pan Větvička, všekutil z Ďáblic. Tolik má svářečká dráha až do znovuobjevení tohoto kovářského kouzla.

Sváření je chytlavý proces a vlastně mě dost baví, těším se na každé buď snadný, nebo zajímavý svářečský úkon. Člověk jen tak takovou směšnou tyčkou rozpouští jindy odolně pevné železo a ani se na to pořádně nekouká. Když se to dobře provede je to pevné jak ďas a většinou se odolnost testuje s vynaložením brutální síly, takže uspokojení je o to vyšší, když bacínek na svár nemá.

V dílně stojí i kyslíkoacetylenová svářečka, lidově autogen. Také hodí, ale už z principu je o poznání nudnější, než oblouková atmosférická.

Usiloval-li bych o průkaz, asi bych musel mnoho dohnat, stále si věřím pouze ve svárech tupých úhlů a nejde mi moc svislé svařování, zvl. jedná-li se o tenké plechy. Také vidím, jak těžký úkol jsme si určili tehdy s dědou, pán Bůh se o něj starej ve svém království. Nicméně si již i celkem konkrétně plánuji, jak si svářečkou budu pomáhat ve svém dalším profesním životě i růstu.

Místní administrativa tvoří z Irska světovou základnu pro dva sporty, kolem kterých se točí nepomněrně velké peníze v porovnání s počtem profesionálů: golf a dostihy.

Koňské dostihy

Irové jdou s koňmi dohromady již 4.000 let - před takovým dávnem zřejmě začalo docházet k domestikaci jedněch druhými. Je tedy k podivu, že osedlat a soupeřit v rychlosti napadlo až v roce 1752 Lorda Donelaireho z county Cork. Mezi dvěma kostelními věžmi vytyčil trasu 7km dlouhou. Překážkovému běhu je od toho okamžiku rezervován termín steeplechase. 100 let nato už v Irsku fungovalo na 30 tratí a dnes je v zemi co do rozlohy srovnatelné s Českem tratí 30 státem akreditovaných - tedy stadionů s veškerým velkokapacitním zázemím a desetinásobek zbylých.

Zašel jsem si na rovinné dostihy jednou a vybral menší stadion v Naas a méně významnou událost. Co jsem si od takového výběru sliboval, se naplnilo: dostal jsem se do bezprostřední blízkosti koňů, nemusel se tlačit davy a neexistovalo tam rozdělení na prostory VIP a democratic.

Na trati se vystřídalo celkem ke stovce koní a všichni byli fakt rychlí. Tak rychlí, že se těžko odhadovalo, který bude jen o něco rychlejší. Pro zažití správného dostihového napětí doporučuji odhad rychlosti provézt před startem a podložit jej penězi. Bookmakerů, kteří od vás sázku přijmou, potkáte u dráhy mnoho a různého charakteru: od poboček nadnárodních sázkových společností přes kanceléř spojenou přímo s konkrétním stadionem až po chalpíky, kteří s koženou brašnou obrážejí dostihy po celém Irsku. U těchto soukromníků jsem nechal vlastně celkem hodně peněz, na české pomněry mnohem víc, než by se patřilo. Dvouletý Zhukov nedoběhl první, Radiator také ne a jména koní, kterým jsem věřil v dalších a dalších pokusech, si již nepamatuji. Možná proto, že je vždycky některý jiný předběhl, ačkoli často až úplně, ale úplně těsně před pomyslnou cílovou páskou.

Příště to vyhraju zpátky.

Autovýlety

Celý rok bydlím u městečka Lucan, které má vůči Dublinu zhruba stejnou pozici, jako Rychvald k Ostravě nebo Roztoky k Praze. A kolem Dublinu je bědně málo cílů, které by stály za navštívění. Zlatý Český Kras pro českou metropoli, nebo Moravký kras pro metropoli moravskou. I proto, že pro pěší turisty jsou obě oblasti zmíněné zástupně za mraky jiných srovnatelně atraktivních destinací komfortně dostupné veřejnou dopravou, často příjemnou železniční. Dublin tak snadno dostupných cílů pro výletníky neposbíral. Navíc je zdejší infrastruktura taktak schopná vyjít vstříc motorizovaným turistům, myslet na vlaky nebo spoléhat na autobusové dopravce je bláhovost.

Výsledek? K navštívení všeho smysluplného a od města vzdáleného do hodiny cesty stačí dva tři víkendy, ano, takto žalostná je situace. Obecně jsem velmi zřídka opouštěl areál farmy jinak, než s bezpečnostním pásem přes hruď třímaje řadicí páku. Pokud jsem v roce 2007 jel za poznáním irské krajiny, civilizace, historie, fauny... z auta vystupoval až po jedné dvou stovkách kilometrů. Krom světých výjimek leží důvodně navštívitelné cíle takhle daleko od Dublinu.

Jezdím skoro třílitrovým čtyřmístným terénním ISUZU s karoserií pick-up, diesel spotřeba závratná. Ekologicky šetrné sotva, zvláště, když se tankuje gratis přímo v areálu farmy, tedy bez sebekontroly. Zřídka kdy nejsem v kabině sám, stopaři zde jsou velmi výjimečně a ani jednou na mých trasách.

Minulý víkend jsem za volantem urazil 96mil kvůli 6ti mílím chůze po horách. I zpátky jsem jel autem, to je jasné. Takováto distanční proporce je ilustrační, ba standardní.

Výlety mají naprosto odlišný charakter od těch, které jsem dosud absolvoval v rodinné, skautské, třídní či církevní náruči. Jsem velmi vděčný za možnost vyzkoušet si způsob výletničení, ke kterému se v českém společenském i geografickém prostředí nebude třeba snižovat.

p.s. - je možné, že jsem negramot, co není schopný ocenit hezké místo přímo v county Dublin nebo okolních hrabstvích. A že tedy vypouštím emise jen vinou své nepozornosti čí nevnímavosti. Připouštím, může to tak být. Ale vyprošuji si, aby mě takto vinil akorát ten, kdo do 50km od Dublinu nalezl alespoň desetinu tak turisticky zajímavých míst jako má stejně daleké okolí Brna neřku-li Prahy.

p.p.s. - ISUZU ztrácejí stěrače na spolehlivosti při 90mil/h a úplně končí při 105 milích.

K navštívení všeho smysluplného do hodiny cesty od Dublinu stačí dva tři víkendy...

Aktivity v Irsku

Jeden důvod, proč jsem shrnul několik svých zdejších aktivit je sobecký, druhý prezentační až vychloubačný. Na jednu stranu jsem si zakonzervoval dojmy z postřehy z pobytu zde, na stranu druhou posklytl informace o tom, co se zde dá dělat (golf), kvůli čemu má význam sem jet (západní pobřeží, dostihy) a čemu jsem se přiučil tak, že si troufám nabídnout svou pomoc (nakládání, svařování, střelba moc ne).

Ale hlavně asi je to náhražka deníku a forma evaluace pobytu. Díky a pardon.

INTRO

Úvod, podle ktrého návštěvník zhruba pozná, kam se dostal.

OKURKA

Projekt na podporu rozumného hospodaření ve venkovském prostoru.

FOTOGALERIE

Několik fotoobrazových kolekcí, zejména vlastní práce.

PUBLIKACE

Pár ucelených textů, trochu i článků, něco dokonce i vyšlo v časopisu.

ODKAZY

Spřátelené, tematicky příbuzné nebo prostě jen zajímavé prezentace.

ARCHIV

Co se kdy objevilo na úvodní stránce, případně jiné starší materiály.

Korespondenční adresa:

Vojtěch Veselý

Laraghcon Farm

Lucan

Co. Dublin

Ireland