PUBLIKACE

Bratrstvo 2004

...jak se lehce angažovat a jak si zažít novou zkušenost, při které se bez neškodně zapáleného ducha neobejdete. OSN čas od času předhodí návnadu. Palčivému problému zasvětí dekádu, rok nebo den a jménem problému pojmenuje a určí jej za prioritní pro určené období. Momentálně běžící dekády jsou zřetelně orientované na vztah lidí mezi sebou: rokem 2004 skončí Mezinárodní dekáda původních obyvatel světa a Dekáda OSN pro výchovu k lidským právům. Lety 1997 – 2006 probíhá Dekáda OSN za vymýcení bídy. Vyhlášení Dekády kostí a kloubů (2000 – 2010) především varuje a poukazuje na příčiny muskuloskeletárních onemocnění.

EkoIntro

Několik úvodních poznámek, aby bylo jasno o rubrice, která se bude tvářit ekologicky. Křesťanský pohled se totiž zaměří na data, která dodávají dvě jakoby čisté vědy. Jde o studia životního prostředí a samotnou ekologii. To první se snaží porozumět vlivu člověka na řád, podle kterého by příroda bez něj fungovala. A podle kterého pravděpodobně fungovala i ty miliardy let, co tu člověk nebyl. Tématy jsou pak např. růst populace, výroba energie, ale hlavně znečisťování lecčehos lecčíms. Ekologie coby věda dělá v zásadě totéž, poněvadž hledá vzájemné souvislosti a popisuje vztahy mezi jednotlivými formami života. A když jde o ekologii nikoli mělkou, ale hlubokou, jaksi serióznější, nenechává se omezovat na sféru živých. Od biomu a ekosystému, od vlivu kolonie běláska na skleník plný kapusty jde právě i k tomu, jak na skleník působí třeba tolik omýlané globalní oteplovaní planety.

Obě vědy se mohou chlubit tím, že se zabývají pouze nezpochybnitelnými fakty. Tím pádem ztrácejí možnost podrobovat své výstupy jakémukoli hodnocení, třeba zda vypovídají o nějaké krizi, nebo spíše o tom, jak vše klape. To nechť posoudí jiní = někdo, kdo se na výsledky práce oné čisté vědy umí podívat skrze filtr tvořený něčím jakoby vyšším. Čtenáře křesťanského časopisu nepřekvapí, že filtrem bude křesťanská tradice zřetelně vycházející z biblického textu

Postup: coby autor vyberu pár (9) oblastí, kde je nějak zřetelně pošramocený vztah mezi člověkem a okolním stvořením. Jde komplet o stvoření boží, pročež zdůrazňuji slůvko ”okolní”. Člověk sám je pouhou – třebaže Bohu nejbližší – částí toho všeho, co vzniká před Sabatem, dnem odpočinku a hlavně vyvrcholením veškerých pozemských snah Stvořitele. Vynasnažím se, aby nešlo o četbu pouze smutnou, akorát tak kazící náladu a vedoucí k primitivnímu cynizmu.

MakeEverydayEarthDay

Přes 1,3 miliardy lidí nemá přístup ke kvalitní pitné vodě a zhruba dvojnásobek nemá rozumě vyřešeno, co s vodami odpadními, což koloběh špíny znásobuje. Také záplavy sužují lidstvo, za posledních 30 let minimálně jeho osmdesátimilionovou část bezprostředně. Tak Valné shromáždění OSN na 22. březen vyhlásilo Světový den vody. Už osm let každoročně zaznívá tichá proklamativní žádost o představu, co a jak ti bez kohoutku a sifonu. Čistota vody netkví v ničem jiném, než ve své nerafinované obyčejnosti, což si uvědomují i výrobci mýdla, čisticích a pracích prostředků, jejichž sdružení se smluvně zavázalo, že napřesrok budou prodávat pouze bezfosfátové výrobky.

mutanti vs. modifikanti

Mutace je, když se nově zrozený organizmus – třeba rajče nebo krocan – liší od svého rodičovského. A to se aspoň nepatrně liší pokaždé, poněvadž dva totálně stejné předměty na zemi neexistují. Lidé s těmito změnami pracují a jelikož změna oproti rodiči je známka vývoje, můžeme říci, že nasměrovávají vývoj směrem, který odpovídá jejich šlechtitelskému záměru. Pracují s materiálem, který jim dodala příroda: genetickou výbavu svých svěřenců nemění, pouze určují rodičovské kombinace. Příklad: před tisíci lety rostly někde v Americe scvrklé, trpké a jedovaté hlízy a dařilo se jim. Pěstitel/chovatel pak začal kombinovat pyly a blizny těch, jejichž nepatrná odlišnost oproti rodičovským bramborám byl např. menší obsah solaninu. Když se nepatrnost změn po generacích nasčítala, vznikla bulva, kterou se ani v zelenině prodávat nestydí. Lidský příspěvek k vývoji tedy spočívá v tom, že nastoluje kombinace, ke kterým by v přírodním prostředí mohlo dojít pouze velmi náhodně. člověk tak vstupuje do dějin přírody jako urychlovač evoluce, která se mu zdá, že je na něj moc pomalá.

Mutace se dějí, některé jsou zhoubné, jiné prospěšné, každopádně příroda si je naděluje sama a člověk k nim přistupuje jako k hotovým. Také jsou modifikace. A u těch genetických jde velmi stručně o to, že se stávající funkční genetické výbavě – třeba opět bramboře – přidá gen navíc – a třeba zrovna krocaní. To opět může přinést trochu toho nebezpečí a trochu nějakého prospěchu, nicméně už vzniká něco, co by příroda sama nikdy nevyprodukovala a oproti bohatým mutacím nám skrze ni do vínku vloženo nebylo. Dosud se v přírodě nestalo, že by pylové zrno dalo vznik zvířecímu mláděti. Přijít na to, že to nějak krkolomně jde, leckoho posiluje a dchne, zůstává však otázkou, zda i původní dárcovské druhy. Zatím se jim pomocí jimi darované genetické výbavy snažíme vytvořit konkurenty v doslova životním prostoru. čím odolnější odrůdy umíme, tím silnější vetřelce připravujeme těm, které jsme dostali výsadu pojmenovat a kteří si mohou přát jen to, aby se se svými laboratorními variantami nikdy nepotkali.

Den Země

Od roku 1962 se americký senátor Gaylord Nelson snažil učinit ochranu planety Země politickým tématem. Něco jako výsledek se dostavilo, nicméně až o osm let později, když demonstrantů za ochranitelský přístup bylo zhruba tolik, co viditelných odpůrců války ve Vietnamu. To bylo v USA a jelikož Země není jen tam, týká se svátek všech jejích obyvatel. Na celém světě se rozhodnutí ve prospěch planety dějí politikům spíše navzdory. Stát coby instituce nás nemotivuje k žití v souladu s potřebami planety, tím pádem není divu, že 22. dubna budeme své společné chudince matičce přát to, co jí chybí nejvíce: zdraví.

www.meatrix.org

Začneme stvořením, kdy jako by vzniklo všechno, co dnes minimálně na naší planetce máme, o co se máme starat, nad čím máme panovat a z čeho máme brát. Také zvířata do této barvité skupiny výtvorů patří a u těch, která se nám podařilo takzvaně domestikovat, se zastavíme. Některá totiž měla tu smůlu, že se dala zkrotit = ochočit, a člověk tak mohl víceméně určovat podmínky, ve kterých se dále budou nalézat. Když se člověk stal technicky zdatným, i ty podmínky upravil tak, aby se mu se zvěří především snadno manipulovalo. A vymýšlí se stále rafinovanější způsoby, jak ji přimět žít v co nejlevnějších podmínkách a zároveň produkovat více prodejného materiálu. Posledních 40 let tento boj slepice, krávy a prasata prohrávají; koho to zajímá, nechť si dohledá, co je nutí snášet, dojit a růst i v totálně průmyslovém prostředí. Je přitom zřetelné, že není přímá úměra mezi „životní pohodou zvířat“ a výdělkem společnosti, co je chová. Tím pádem je možné brát ohledy i na živé tvory až po zasunutí motivace co největšího zisku na nejméně druhé místo. A věřte nevěřte, jsou lidé, kteří se tohoto kroku odvážili. Dodávají pak na trh produkty, kterým se říká „bio“ či „eko“, nejpřiléhavěji však „organické“. Jsou drahé tak, jak drahá je krávě louka se sluncem nad hlavou a travním šelestem pod kopyty.

Organik především sleduje, jak kteří zástupci zvířecí říše žijí ve svém přirozeném prostředí, a vyhráno má, když pochytí, za jakých podmínek je jim hej, a proto se i nejsnáze množí. Tehdy, když to umí, jim takové podmínky na vymezeném území dodá a jeho intervence se omezují na léčení, přikrmování a výběr samce, který se hodí.

Poznámka nakonec: valná většina organických produktů je podle laboratorních testů k nerozeznání od těch tzv. konvenčních. Kdo žije organicky, nežije tak pro své zdraví, či co, nýbrž pro podmínky zvířat a rostlin.

Za zpěvem

Tuhle nám za barákem proběhla tzv. rekultivace. Spočívala v tom, že několik chlapíků s motorovou technikou prořezalo houštiny pokrývající dávný lom a vše, co mělo obvod kmene menší než deset čísel, odvezly kontejnery. Prostor mezi zemí a prvními větvemi je přes dva metry vysoký = celé jedno patro stromoví zmizelo. A s ním i celá jedna živočišná skupina: po parkových úpravách si ptáky z řádu passeriformes v lesíku za humny už neposlechneme. Oni totiž pěvci v našich šířkách radši nižší dřevnaté porosty než vysoké koruny s ničím než holým kmenem pod sebou. Takže až přijde slavný 2. květen – mezinárodní den ptačího zpěvu – dosud naši pěvci odletí zpívat na cizí. A nám nezbude, než je následovat.

Má drahá ekologie…

Žít ekologicky znamená žít v řeholi. Třídit odpad, nesprchovat se denně dekaminuty, spíš jezdit vlakem než autem a tak dále a tak podobně. A ještě jedno počínání je důležité: nakupovat pokud možno co nejkvalitnější zboží.

Takřka všechny předměty kolem nás jsou vyrobeny z materiálů, které se ve svých předešlých podobách nacházely v přírodním prostředí, kde na naše využití čekaly stovky milionů let. Poslední milionkrát kratší období se tyto materiály – říká se jim suroviny – ve velkém dočkávají těžby, následného zpracovávání a prodeje svým spotřebitelům. To jsme my. Tím pádem i my se stáváme hlavními a téměř výlučnými podpůrci metod, které se při těžbě, výrobě i prodeji uplatňují: co koupíme, to bude v regálech promptně nahrazeno novým zbožím; a bude jej stále víc. Pohled na nějaká čísla: cirka 34 000 různých výrobků plnilo americké Walmarty ještě v 60. letech, loni jich bylo na 110 000. Jak vidno, vznikají stále nové věci a je jich na výběr stále více. S tím se nedá nic dělat, to už je momentální standard, na který si lidstvo navyklo – na další slibované novinky se těší, zpomalení jejich vývoje nevítá a odříkání nenávidí. Bohužel, valná většina regálového zboží je přesně v tomto duchu dodávána – s ohledem na občana, který nakoupí a spotřebuje, aby mohl znovu nakoupit. Produkty které tento koloběh podporují jsou dlouhodobě škodlivé, poněvadž musí být co nejlevnější. Materiály nic moc, kvalita jejich zpracování také spíš rychlejší než jakostní, starost o jedovaté meziprodukty je také především zbytečný vedlejší výdaj. Symbióza ceny a reklamy zařídí, že si to nakonec stejnak kdekdo opatří. Zboží takovéto povahy ve velkém způsobuje přesun surovin skrz továrny a po dobu záruční lhůty šťastné spotřebitele do spaloven či na skládky. A jsme u řehole z úvodu. Ono totiž jde sehnat zboží, které dlouho vydrží, některé dokonce tak dlouho, že jedince přežije a dá se dále dědit. Kus hmoty sebraný lidmi planetě nebo potomkům a znečištění zapříčiněné výrobou, obojí je vykoupeno tím svědomitěji, čím déle slouží, dokud není tak jako tak znehodnoceno. Spíše od pultu, než z regálu si lze takovou věc odnést a samozřejmě za větší peníze. Ne tak často si pak lze zažít radost z nákupu, ale když už… tak to stojí za to.

pouště a oceány

Nejdříve chvály oceánů (8.), pak spílání suchým pouštím (17.) nás čeká v červnu. Tradiční rybářství se dnes ale změnilo v globální průmyslové odvětví, které je schopno narušit balanci složitého mořského ekosystému i v tak obrovském rozsahu, jakým jsou světové oceány. Pole aspoň hnojíme, hospodářská zvířata krmíme, ale z moře jen vytahujeme úlovky, až se z toho hroutí rybí populace. Od konce osmdesátých let brázdí hladiny moře stále modernějších lodí, ale loví méně milionů tun masa. Paradox: sucho s mokrem mají k sobě stejně daleko, jako všechna antonyma, nicméně oceány pustnou. Ach jo.

Koho topí změny civilizací

Nepopulární a tudíž málo známá lidová moudrost zní: každou dobrou věc někdo odskáče. Vynález brýlí zbavil živnosti oční bylinkáře, přesto si na experty v optice nestěžujeme, ačkoli potopili jedno z pracovních odvětví. V naší české kotlince se, doufejme, bude také potápět, poněvadž se chystá zavedení tzv. ekologické daně. Ve zkratce: podniky platí tím vyšší daň, čím více znečišťují okolí. Nakonec se vybere stejně, akorát čistotní platí do společné kasy méně, než špinavci, jejichž vinou ostatně vzniká nutnost leccos sanovat, na což jdou nemalé sumy z centrálních zdrojů. Logické a vyzkoušené je, že škodlivé provozy se svých zaměstnanců postupně musí zbavovat – nemají na ně peníze. Nicméně vznikají nová pracovní místa přímo spojená se snahou vyrábět bez nároků na přírodu, takže zaměstnanci se akorát plynule přesouvají z podniků zastaralých k čisté a moderní konkurenci. Ať se tedy vyrábí s ohledy na životní prostředí či bez, na počet pracovních míst to vliv nemá. Kdo tedy plánovanou reformu v duchu lidové moudrosti odskáče, se dá soudit podle toho, kdo se ji snaží maximálně komplikovat: zasloužilí šéfové tahounů průmyslu dávných časů. Myšlenka, že ten, kdo desetiletí zastával vedoucí pozici v podniku nesoucím přízvisko národního stříbra, bude bez problémů hledat a nacházet místo u renomované společnosti, je naivní, v případě jejich existence jde příslovečné o potápění.

Manželé Tofflerovi, přední američtí futurologové, rozpoznávají tři civilizace, které se během dějin lidstva vystřídaly. První byla založena na zemědělství – která společnost jej měla nejlépe zorganizované, té se nejlépe dařilo – následovala civilizace průmyslová, která se posledních cca čtyřicet let mění v civilizaci založenou na vědě a vzdělání. Období, kdy jedna civilizace nahrazuje druhou, nazývají Tofflerovi bez okolků revolucí, poněvadž stoupenci starých struktur se snaží zabránit nástupu nových. Daří se jim to, nasbírali si zastánce v politické sféře v dobách, kdy jejich podniky prosperovaly. Vstřícnější přístup k životnímu prostředí je se třetí civilizací úzce a příznivě spojen, je tedy vítána a vyplatí se napomáhat jejímu upevnění. Ona se tak jako tak prosadí a s objevením jejích výhod ani nevzpomeneme osudu průmyslových matadorů tohoto přechodného období.

Den populace

Loni touto dobou nás bylo 6,3 mld. Prognóza ríká, že 8 mld. nás bude už za jednadvacet let. Koho? Nás lidí. 11. cervna máme možnost se oslavit, ponevadž prijde svetový den populace. Jako kterýkoli jiný se i tento den každou vterinu vypije 3 300 kafí, na každé vyrobené auto padne 150 000 litru vody a na zbrojení se venují 2,5 miliardy dolaru. Vše za ten jeden den oslavující populaci, ve které je možné, aby jejích pouhých pet procent spotrebovávalo tolik zdroju, že kdyby tak chtel žít i její zbytek, byly by k tomu treba další ctyri planety Zeme. Paradox: kdyby ty ctyri planety náhodou nejak pribyly, onech 5% by si na ne delalo nárok zdaleka nejvetší.

Strávníci všech zemí, spojte se.

Uprostřed školního vyučování, tak někdy kolem poledne, se normálně chodí na oběd do výkrmny. Na talíř nám tam pověřená osoba položí plátek masa, samozřejmě přílohu a snad i nějakou zeleninu. Takové kompozici můžeme říkat třeba knedlovepřozelo. Dojíme a vracíme se do školních škamen, nad dějinami dnešního menu příliš nerozumujeme. Přitom skladba jídelníčku může s ostatním světem široce, přesto intenzivně souviset.

Zmíněné k-v-z bychom neměli bez energie slunečního záření a koloběhu chemických prvků, obojí dává vznik životu, i tomu obsaženému v semenech, která se v půdě změní v rostliny – zelí se naloží a je to. Jiné rostliny se semelou na mouku nebo projdou těmi správnými živočichy, aby se z nich stalo mléko a vejce, a máme knedle. Prase je všežravec, takže téměř cokoli promění na kýžené maso. člověk prokázal neuvěřitelnou kombinační schopnost, když se mu podařilo seřídit vstupní zdroje (slunce a látky) tak, že se na jednom místě setkala sestava elementů, které prošly velmi rozdílným vývojem. Tím věc nekončí, rafinované menu má totiž historii i před sebou: svůj rozklad zpět na tak jednoduché látky, se kterými si rostlinné kořínky umí poradit pro nový výtvor zeleniny, obilí či pastvy.

Strávníků, kteří se na vzniku oběda podílí, je poněkud víc, nejen ta prasata. Je složité, zjistit jejich počet, když se neví, zda existence knedlíku začíná u semene pšenice zasetým, nebo až tím, co se pomele na mouku. Příklad jednoho takového strávníka: 1 cm3 tráveniny kravského bachoru obsahuje až milion jednobuněčných bachornatek trávicích celulózu – záležitost extrémně důležitá pro vznik živočišných bílkovin. Množství živočichů lidem skrytých podobně jako bachornatky, různé mikroorganizmy, prvoci, bezobratlí… podílejících se na koloběhu, může způsobit závrať.

Lidský jídelníček může být buď chápán jako vyvrcholení koloběhu látek, nebo také jako jeho pouhý článek. Přijetí představy článků navazujících na sebe nás nutí zabývat se tím, co vložíme do úst, poněvadž v zásadě totéž do koloběhu i vrátíme. Zájem o etikety na obalech potravin se v tomto světle přestává jevit jako malichernost, mnohem více jde o soukromou demonstraci zájmu o články po nás, resp. před námi; návyky bachornatky mají pro koloběh stejnou vážnost jako ty naše. Oproti tomu je-li naše strava vrcholem, následuje po něm pád zpředmětněný toxickými, třeba karcinogenními či radioaktivními fekáliemi. Budiž.

Loni touto dobou nás bylo 6,3 mld. Prognóza říká, že 8 mld. nás bude už za jednadvacet let. Koho? Nás lidí. 11. června máme možnost se oslavit, poněvadž přijde světový den populace. Jako kterýkoli jiný se i ten den každou vteřinu vypije 3 300 kafí, na každé vyrobené auto padne 150 000 litrů vody a na zbrojení se věnují 2,5 miliardy dolarů. Vše za ten jeden den oslavující populaci, ve které je možné, aby jejích pouhých pět procent spotřebovávalo tolik zdrojů, že kdyby tak chtěl žít i její zbytek, byly by k tomu třeba další čtyři planety Země. Paradox: kdyby ty čtyři planety náhodou nějak přibyly, oněch 5% by si na ně dělalo nárok zdaleka největší.

Kečup nebo krev

Ekologický aktivista je snaživý a přesvědčený. To z něj dělá zapálence pro věc, o které soudí, že je důležitá pro zbytek světa. Chce jej zachránit, myslí to dobře. Jenomže jeho představy se neplní šlehnutím proutku, takže se musí něco dělat = být aktivní. Nejen koukat a chovat se ve vytyčených mantinelech, ale jednat tak, jak na to okolí není zvyklé.

Mezi nezvyklé a radikální se veřejnosti daří klást rovnítko. Jeden jakože kvůli ekologii ničí bistra na pěších zónách, jiný se tamtéž se svou partnerkou líbá za mír. Jeden radikál jako druhý.

Nejčastější aktivistický zjev, kterého občan potkává, je ryze osvětářský: člověk podávající nesamozřejmé a někdy i nepříjemné informace. Veřejnost a její reakce? Většinou vlažná. Tehdy zapálený aktivista informace už nejen podává, ale i na ně šťavnatě upozorňuje. Třeba nasadí plynovou masku, rozestaví sudy s „radioaktivním chlórem“ kolem vjezdu do sněmovny a rozdá při tom letáky. Pohoršlivé?

Byla to americká sedmdesátá léta a jistý profesor nahlásil záměr zkoumat šimpanzí mozky – zvířata prý nic nepoznají, budou uspána. Jenomže parta radikálních ochránců měla jiné informace, a tak se vloupala do laboratoře a vynesla videokazety, které skutečně ukazovaly znehybněné lidoopy bez lebečních kostí, přesto v plném vědomí. Radikálové mocně překročili mantinely, poněvadž se dopustili několika trestných činů, ale snaha vyjít vstříc svému přesvědčení převládla. Navíc nebojovali pouze za svou a šimpanzí věc, ale oprávněně čekali podporu veřejnosti.

Možným úskalím aktivisty je, když pro věc svou nevidí věci ostatních. Šíři obzoru mu zaplní jeho vlastní záležitost, které mnoho obětuje, aniž by chápal, že zbytek světa ne. Diví se, proč je v tom sám, a křičí: Nedělejte, že nechápete to, co je zřejmé! (Mně.) Následuje osočování z pokrytectví z jedné strany a nezájem, uraženost a odmítání ze strany druhé. Stává se snaživým a přesvědčeným vyvrhelem bez podpory veřejnosti. A světem hýbají ti aktivisté, kteří umí postavit veřejnost za svá záda.

Kontaminační a spásná technologie

Bude to o tom, jak je nutné bádat a vynalézat nové a lepší věci.

Člověk je zkoumavý duch a chce se mít dobře. To jde dohromady díky tomu, že se dají vymýšlet předměty, způsoby práce, přístupy k okolí…, které život zpříjemní. A ač to zní triviálně, píšu sem i to, že aby se člověk mohl mít lépe, musí nyní být hůř než později. Proto představa, že dobře už bylo je naprosto nekřesťanská, naprosto proti naději posilované zaslíbeními, že přijde čas, kdy vlci budou lízat rány beránkům. A tato vize se má naplňovat již zde, vždyť i Ježíš léčil boly a žaly nám tady a teď. Připočtěme k tomu ještě smlouvu, kterou Bůh uzavřel s Noem, a vyjde nám, že lidstvo odsaď nezmizí. Když Bůh nás slíbil nezrušit, jak bychom to mohli udělat za něj? A to už jsme u těch slibovaných vynálezů: nemáme se čeho bát, naopak, můžeme se těšit na lepší zítřky, poněvadž vedle vynálezů jakoby nebezpečných, (biochemické či militaristické zlepšováky), vznikají i ty, díky nimž se žije výborněji, než včera. S chabou fantazií a rozhledem jen minima stupňů se snad dá nepovšimnout si, že se např. dají léčit rafinovanější a rafinovanější choroby, či se za pár hodin dostat tam, co se dříve plavilo měsíce. Po staletí objevované technologie postupně vytvořily nějaký standard, na který si lidstvo navyklo – na další slibované novinky se těší, zpomalení nevítá a odříkání nenávidí. Donucení k němu akorát spouští vlny nostalgie. Možností tedy je dovádět standard k dokonalosti, klidně nespěchat, ale potírat vědecká odvětví a způsoby, které tuto cestu komplikují. Běžných spotřebitelů se podle toho asi nevíce týkají laboratoře, kde se vědecký tým snaží vymyslet, jak dělat levné napodobeniny drahé kvality. Výroba šmejdů není zvyšování životní úrovně, nýbrž zvyšování hald odpadu kupících se dnes sotva za humny. Nekupovat věci za 39 korun a přehlížet super slevy jinak neprodejného zboží je po rozvaze složité už jen kvůli reklamní masáži, která v poslední době zejména levnotu opěvuje. Naštěstí je na výběr, neboť vznikají i produkty, které se díky kvalitě materiálu a technologii výroby dají bez nadsázky dědit. Nejprve jsou drahé a více času se musí nejprve věnovat jejich výběru. Ona dvě nejprve jsou příslovečná ve smyslu Mt 6,33.

Dnes Neutrácej!

Pro listopad je důležitá neděle 28., které se dá říkat Buy Nothing Day, neboli Den, kdy se nic nekupuje. Peněženka se nechá doma, nevyplýtvá se ani trochu kreditu a ani se nepoužívají dopravní prostředky. Prostě se nekonzumuje. Srovnáním dne bez nákupů s ostatními si člověk může uvědomit, kde všude a jakými cestami přichází o peníze a kolik času pouhým utrácením zabije. A k čemu povede radikální zachování pravidel BND? Až se pořádně zpopularizuje, můžeme se těšit na happeningy na parkovištích před supermarkety, zábavu a hovory doopravdy zdarma. Jindy se na tomto místě objevují impulsy k symbolickému připomínání jubileí, nyní zde stojí konkrétní výzva k vyjádření jakéhosi odporu ke všemu, za čím vězí jen snaha o výdělek, nic víc. Nezapomeňte si nakoupit o den dříve.

Povinnosti domácích mazlíčků

Člověk lovec jedl vlky. Osiřelá mláďata si k obědu dal, až když je vykrmil, ale někdy roztomilá zvířátka - zejména dětem - přirostla k srdci a z vlka se stal člen rodiny. Podle jedné z plemenářských teorií začal tehdy vznikat pes, jak jej známe dnes, tedy coby bytost, která tvoří jednu ze stran vzájemného soužití mezi zvířetem a člověkem. žije-li někde pes divoce mimo lidská sídla, vyvinul se ze „psa domácího“ a jde o zvrhlíka.

Morče přišlo za člověkem samo: dalo před životem v džungli přednost prostoru pod papuánskými chýšemi na kůlech. Morčata se živila zbytky ovoce a zeleniny, které jim shora padaly a nevyhnalo je ani to, že si domorodec sem tam hrábl skrz rošt pro masitou stravu. Je tomu tak dodnes a horní i spodní obyvatelé na přítomnost těch druhých spoléhají a jedni na druhé reagují: morčecí kvílení je přímo úměrné jejich zájmu o dění nad nimi. Oba příklady obsahují dva důležité shodné rysy. Soužití živočišných druhů bylo založeno v pradávných dobách a ani jedno ze zvířat bez lidského protějšku již jaksi nelze: pes bez pána není 100% pes a morče se bez lidské asistence neobejde.

Zároveň byly prvotní důvody vzájemného setkání ryze praktické povahy. Nejprve jídelní záležitosti, u psů ochrana před nebezpečím a u dalších zvířat užitkovost skrz nošení břemen, sekundární produkty typu žíní a peří a podobně. Co je však důležité: obecně na počátku nikdy nestála lidská (natožpak zvířecí) potřeba navázání vřelého vztahu se zástupcem evolučně nižšího živočišného druhu. Osobní vztah se vybudoval sice přirozeně, ovšem až druhotně vedle služby, která obě strany vázala k sobě.

Tyto dva prvky by se neměly vytratit z našeho poměru k nynějším domácím mazlíčkům. Užitečnost i vztahové záležitosti zvířete k člověku a naopak musí stát vedle sebe. Soužití jedněch s druhými zůstalo zachováno i v dnešní moderní společnosti, akorát se obrátilo pořadí důvodů, proč si svého mazlíčka pořídit: nejprve především pro vztah, k čemuž později přistoupí i hledání využití. Třeba i jen nošení novin. Kde převládne užitkovost zvířete ve prospěch člověka, nebo naopak soužití člověka a zvířete zakrní na pouhém potěšení, nemůže být vztah člověka a zvířete plnohodnotný.

OSN chrání barvy přírody

Pro srovnání smíšeného lesa, kterým protéká řeka a lemuje jej pastvina posetá skalisky, a vyprahlé kamenité planiny máme několik druhů měřítek. Jedním z nich je počet živočišných a rostlinných druhů, jimž popsané areály poskytují útočiště. Již deset let si 29. prosince národy spojené ve své organizaci připomínají biologickou rozmanitost. Jde o apel k zajištění co největšího počtu forem života. Barvitost prostředí takový úkol pouze podporuje, takže popsaný les lépe pomáhá krmit, léčit a jinak pomáhat lidské rostoucí populaci. Teď pár závratných čísel: existence 12,5 miliónů druhů životních forem je nejrealističtější odhad, ovšem některé odhady udávají až 100 – 120 miliónů. Vědecky je jich popsáno 1.750.000 a ročně se popíše dalších 15.000. V čR nemáme deštný prales s maximem ani poušť s minimem druhů, tím pádem se náš příspěvek k ochraně biodiverzity může odehrávat nejspíše na jaře při péči o zahrádku. A nebo sledováním lesů, vod a strání.

Bezodkladně bez odpadu

Vznik země před 4,5 mld. let se nazývá kosmická recyklace. Nepoužitelné se začalo hodit. První odpad v dnešním smyslu byl – nepřekvapivě – biologický a před cca miliardou let jej vytvořil mladičký jednobuněčný organizmus. Literárně tak recyklace předběhla produkci odpadu o půl druhé miliardy let.

A první lidský odpad? Střepy a kosti. Jejich objev vždy navodí archeologům pocit uspokojení. Jakpak by ne, když odpadky jsou to jediné, co nám naši praprapředci nechali. Pointou článku by pak mohl být postesk, že naše potomky bude opět zajímat hlavně náš odpad, buď důmyslně ukrytý (skládky a úložiště) nebo nenápadně roztroušený (popílek a emise). Již za středověku platila rovnice: čím více odpadu, tím méně lidí vinou epidemií přežilo. Kdy bude počet lidí znovu regulován zbytky své produkce, záleží nyní na tom, zda se budeme věnovat důkladnému využití toho, co již jednou máme.

Většiny odpadu se totiž zbavíme, když jeho využitelnou část nazveme surovinou, poněvadž kdo by suroviny vyhazoval… Zvláště společnosti, které se recyklací zabývají = vydělávají na ní, tvrdí, že se dá znovu využít téměř vše, co se běžně vyhazuje do popelnic. Složitější přístup k recyklaci mají zástupci spaloven a skládek, kteří by suroviny radši pálili a ukládali. Obě strany mají své nezávislé odborníky, a tak je na každém spotřebiteli zvlášť, kterým expertům bude naslouchat. Odpad člověka odjakživa doprovází a až poslední dobou se vtírá otázka, zda je možné žít tak, aniž by vznikal, resp. aby se s ním cele nakládalo jako se surovinou.

První českou vlaštovkou na cestě zvané Zero Waste je moravská vesnička Stará huť. Archetypální předlohou jí je kalifornské univerzitní Berkley, jehož 120 000 obyvatel je svou radnicí od roku 1973 motivováno k důkladnému třídění na úkor vyhazování. Třídění vyjde domácnost levněji, takže se spaluje jen biomasa k výrobě tepla a sládkuje se 20% původního objemu (8, nikoli 40 tun denně).

Běžně se lidé stěhují za lepší prací a bydlením. Čas, kdy se budou stěhovat i za uspokojivým nakládáním s odpady, se blíží tím rychleji, čím rozdílnější způsoby se zavádějí.

Dřevěné svědomí

Počátkem devadesátých let se zrodil nápad odlišovat udržitelné hospodaření s lesy od divokého až pirátského. Díky tomu si dnes – třebaže téměř výlučně v marketech nadnárodních společností – můžeme pořídit dřevěné výrobky s certifikátem zaručující ten lepší původ. Na dřevěném nábytku, hračkách, topůrkách pak visí logo mezinárodní kontrolující organizace: obrys stromu a písmena FSC (Lesní kontrolní rada).

Pralesy tropických zemí a tajgy severní Asie ubývají. A ještě nějakou dobu ubývat musí, poněvadž materiál schovaný pod stromovou kůrou je hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Ti, kdyby nemohli kácet pro vývozní společnosti, zemřeli by hlady. Za svou práci buď mohou dostat přiměřeně zaplaceno – pak mohou kácet méně, nebo se mohou stát oběťmi pirátských mafií a kácet ve strachu a za almužnu.

Na kácení deštných pralesů se žehrá a poukazuje se na nedozírné klimatické důsledky.

Stesky zaznívají hlavně ze starého kontinentu vykáceného jednou provždy našimi předky. Právo chtít nyní po ostatních, aby neničili to své v zájmu záchrany celku, když jsme sami svůj příspěvek k udržení klimatu vymazali, je minimálně ošemetný.

Ani ekologické organizace nebojují proti kácení jako takovému, ale hlavně proti nelegálním vývozům, který následuje po nelegální těžbě. Tou totiž unikají peníze nejen z rozpočtu té které země, tedy společné kasy, ale hlavně z domorodých vesnic, které jsou na těžbě závislé. Moresy mafiánů jsou různé a jejich taktika je vymýtit, zmizet, nestarat se. To si seriózní společnost starající se o dobré jméno nemůže dovolit. A vytěžené dřevo si pamatuje svůj původ, takže se dobré či špatné jméno spolu s ním přenáší na další zpracovatelské společnosti, nakonec i na spotřebitele. Takže pokud nás osudy lesů a jejich obyvatel nějak trápí, přispívejme alespoň k tomu, aby se stalo ostudou mít doma nové, přesto neoetikované dřevěné zboží. A co je vtipné: cenový rozdíl je nulový, nákupem dřeva bez certifikátu pošleme šušně do kapes mafiánům. A to přeci nikdo z nás nechce.

Strávníci všech zemí, spojte se II

Na planetě vznikl život a od té doby vybrané chemické prvky střídavě tvoří složité organické látky, které pak degradují na látky jednoduché anorganické. Jak k tomu dochází, je celkem prozaické: na zem svítí slunce a dodává energii, takže rostliny mohou brát ze země živiny ve formě jednoduchých látek, které pak mění ve složitější: ve stonek, trn nebo plod, a tak. Všechny tyto části opět čeká rozklad na látky anorganické. Například se to děje tak, že rostlinu – fazoli, sežere zvíře – kráva. Ve svém rafinovaném trávicím traktu něco opět zesložiťuje: tvoří z nich své tělo (roste), něco dá na mléko a zbytku se zbaví. Kravince na poli mají rozhodně jednodušší strukturu, než rostliny, ze kterých původně jsou, nicméně je čeká totéž, co fazoli: skrz trávicí soustavy je proženou různí jiní živočichové, něco si opět nechají pro sebe a to co neumí strávit, pošlou zase dál, těm, co to zvládají. Co dál rozložit nejde, najde si svými kořínky rostlina… a tak dále, stále stejně. Uschlá rostlina a chcíplé zvíře se rozloží, říkáme, ale de facto i je rozežerou mrchožrouti: supi, červi a bakterie. Z prachu život povstává, do prachu se vrací; je jedno, zda jde o žraloka či mechorost.

Co na tom? Nic víc, než že totéž se děje i člověku. V koloběhu látek není rozdílu mezi lidským a kterýmkoli jiným potravním článkem. částečka, ze které před x lety byla fazole, se nám může objevit kdykoli na talíři třeba ve vcelku oblíbeném knedlovepřozelzu. Samozřejmě potom, co si ji mezi sebou vystřídalo mnoho dalších živočichů, třeba i rostlin. Pokud už jinak ne, tak skrze to, co jíme a vylučujeme, jsme se vším zbylým živým na planetě doslova niterně spojeni.

Něčím však lidský článek jedinečný je. Posledních pár století mu totiž jaksi nestačí menu servírované produkty ostatních organizmů, a tak si jídelníček obohacuje pomocí látek, které si sám vyrábí a v koloběhu se objevují nově. Sám je neumí strávit, a tak je v sobě buď kumuluje, nebo je posílá dál svým živým soudruhům ve výrobě potravin. Třeba to nevadí, ale zatím má takové jednání povahu experimentu, jehož se účastní veškerá pozemská fauna a flora.

Málo štědrá příroda aneb Mutanti vs. Modifikanti II

Skromný návrh: nechtít po přírodě, aby nám dodávala takové materiály, které by sama bez lidského přispění vytvořit neuměla. Požadavek nijak radikální, poněvadž vývoje dynamitu, teflonu a coly, jejichž absence by nás bezpochyby vrátila na příslovečné stromy, se takové pravidlo netýká. Na rozdíl od oblastí, kde třeba i vědci sami si kladou otázku etické čistotě nejen komerčního využití své práce, ale i po čistotě vědecké práce samotné. Kde se třeba pracuje s živými tvory nebo se zdá, že se ztrácí hranice mezi stvořitelem a jeho pozemským obrazem. Na palčivém tématu poslední doby: genetických modifikací, které dávají vzniknout transgenním organizmům se třeba ukáže, že jde o použitelné kritérium. Tisíce let se šlechtilo – pěstitel/chovatel pečlivě vybíral rodiče tak, aby jejich nejen bezprostřední potomek lépe plnil nároky člověka. Tak se např. ze scvrklé, trpké a jedovaté hlízy vyvinula bulva, kterou se v zelenině pod názvem brambora prodávat nestydí. Jenomže běží o chůzi na dlouhou trať: co jedna generace, to pouze nepatrná změna a ještě omezená tím, co příroda v rámci jednoho reprodukce schopného druhu snese.

Krátce po druhé světové se ve vědecké obci začal realizovat nápad měnit samotnou genetickou výbavu, pokud možno kontrolovaně a radši trvale, než s možností nechtěných změn. Zatímco při šlechtění jde o nastolování kombinací, ke kterým by v přírodním prostředí mohlo dojít – sice velmi náhodně – ale mohlo, u genetických modifikací se vytváří genetický materiál, který by v příroda i se všemi svými druhovými varietami a nahodilostmi prostředí nevytvořila nikdy. Vskutku v ní neexistuje precedent, při kterém by živočišný gen obohatil výbavu rostliny či naopak. Lidskému pokolení se to lehce daří, což z jedné strany zavání užitečností, z druhé nebezpečím. Polemické tance se odehrávají kolem kdejaké novinky. Jsou důležité především dokud jde o novinku.

INTRO

Úvod, podle ktrého návštěvník zhruba pozná, kam se dostal.

OKURKA

Projekt na podporu rozumného hospodaření ve venkovském prostoru.

FOTOGALERIE

Několik fotoobrazových kolekcí, zejména vlastní práce.

PUBLIKACE

Pár ucelených textů, trochu i článků, něco dokonce i vyšlo v časopisu.

ODKAZY

Spřátelené, tematicky příbuzné nebo prostě jen zajímavé prezentace.

ARCHIV

Co se kdy objevilo na úvodní stránce, případně jiné starší materiály.